Co se dělo v lednu?

Co se dělo v lednu? Toť otázka!!

Jelikož často nevím co psát, nebo teda vím, ale nevím jak a kolikrát se mi těžko hledají témata, tak jsem Vám přislíbila, že se pokusím psát měsíční reporty. Vůbec netuším, zda budu tak disciplinovaná a půjde mi to. Jsem totiž hodně nedisciplinovaná, tak mi dělá kolikrát potíže, si napsat poznámky i do telefonu. Hrozná holka! Ale, pro tentokrát jsem se snažila a podařilo se pár poznámek a situací zaznamenat. Doufám, že časem z poznámek budou i články bez nějakého reportu :D Jakože zvlášť, abychom si rozuměli.

Lidi, vono je fakt těžký bejt blogerka, když jste já! To buď jen spíte a spíte, nebo bez přestání kreslíte a šijete a jste v úplně jiném světě, nebo se vám prostě jen tak nechce.

Mně se často nechce. Jsem už rok doma a dokopat se k něčemu je čím dál těžší. Není to totiž žádná prdel.

Tak se na to tedy pomalu vrhnu a uvidíme, co z toho bude...

Nazdááár! Novoroční krasotinka :)

Takže, leden. Začal docela hezky a to bez kocoviny, což považuji za úžasnou věc. Člověku se hnedlajs lépe do toho roku 19 vstupuje. Vlastně si ani nepamatuju, jak ten den proběhl, ale asi v pohodě, v lehkém opojení. Každopádně jsem toho dne skončila v ,,práci". Nojo, měla jsem takovou brigádičku z domova a kamarádovi jsem spravovala e-shop a vyřizovala vše možné. Byl to vopruz, ale za peníze a práce to byla pohodlná - z postele. Pár měsíců mě to hezky zachraňovalo,ale je to fuč. E-shop se prodal a nový majitel nehodlal využít mých služeb. Nojo, jeho boj, že? Hahaha.

Jsem si jako říkala, že budu teda mít víc času na svůj e-shop a že budu více šít a kreslit. No prdlajs. Je konec měsíce a já se pozvolna dokopávám. Jsem fakt hrozná a nějak demotivovaná, nebo co. Nějak se nemůžu soustředit a nejsem schopna uchopit nápady, co mám v hlavě. Bezmoc jako prase :) Ale tak jako, ušila jsem tři stahovací batůžky a sem tam kreslím návrhy obrázků na jeden možný kšeftík. Když to vyjde, rozhodně nebudete ochuzeni.

Pak přišel den, který se zprvu zdál býti super. Byli u nás ještě od svátků dětičky (čti zběsilá monstra) a vymýšleli jsme různé blbosti a váleli se, cpali se cukrovím a tak. No a pak si Bára, to je ta fenka, jak žila skoro dva roky sama bez lidí u opuštěného domu řekla, že chce ven. Tak co, pustila jsem ji, jenže ta blbka zdrhla. No, není to žádná novinka, prostě si takhle někdy zdrhne, ale tohle bylo jiné.

Po chvilce, i přes pištění dětí a hrající televizi jsem zaslechla šílený štěkání a pistění. Ihned jsem vyběhla ven. Ta blbka polodivoká strčila k sousedům mezi vrata hlavu, což by nebyl problém, ale sousedi mají opravdu nesocializovanou velkou vlčačici, která už jednou po Báře, bez jakéhokoliv vrčení a těch věcí, co dělaj psi, skočila, ale naštěstí byl majitel po ruce a zakročil. Teď jsem tam byla jen já a ta fena držela Barunku za hlavu. Ten pohled toho trhajícího psa byl šílenej. Snažila jsem se Báru vypáčit, ale nešlo to. Panikařila jsem, ale snažila jsem se konat. Nevěděla jsem, zda můžu odběhnout pro lopatu, nebo něco. Bála jsem se odejít, protože byla Baru už téměř skalpovaná. Řvala jsem o pomoc, prosila jsem tu fenu, ať ji nechá a pořád jsem volala a páčila, což se nakonec podařilo. Uf!! 

Byla to neuvěřitelná bezmoc. Nikdo, ani doma vás neslyší, nikdo nejde kolem, prostě hrůza. Rychle jsme běžely domů a já mlátila na dveře, ať mě taťka pustí dovnitř. Byla jsem totálně v šoku a nevěděla jsem, co dělat. Mezitím si Bára skočila do postele a tvářila se, jakoby nic. Tak jsem vzala telefon a volala kamarádce s vedlejší vesnice, zda má čas a naštěstí ho měla a ještě byla tak duchaplná, že za mě obvolala veterináře. Mě se pochopitelně dělalo blbě. Byla jsem od krve. Normálně mi krev nevadí, ale tohle bylo fakt šílený. 

Dětičky koukaly, ale byly v klidu. Naštěstí to už nejsou žádný malý mimina. Přijela kamarádka a frčely jsme na veterinu, kde nás hned vzali. Paní doktorka říkala, že to nejspíše nepůjde sešít, protože jí chybělo hodně tkáně. Při vyšetření byla Bára statečná. necukala sebou, nekousala. Nechala se v klidu vyšetřit, ale já měla namále. Naštěstí mi dali židli a ledovou vodu. Uf. Báru uspali a šla na sál a já měla hodinu a půl na to, se nějak uklidnit. 

Kamarádka mě hodila do centra Rakovníka, abych šla za Pavele mu to říci, ale měl moc práce, tak jsem si doběla do bývalé práce se uklidnit za holkama. Jo a byla jsem v pyžamu a mrzlo a pochopitelně jsem si nevzala ani bundu. Histerická blbka, no. Připadala jsem si mezi lidma fakt hloupě. V bistru jsem si dala na uklidnění rovnou tři panáky, což docela pomohlo a bývalá kolegyně mě vytrvale poslouchala a já mlela a mlela, abych se uklidnila. Pak mě kamarádka vyzvedla a jely jsme tu kozu utíkavou vyzvednout. 

Takhle vypadala po operaci. Měla nateklou půlku obličeje a z hlavy
 jí trčely dva dreny. Byla jak nějakej tydýt s tykadlama.

Operoval ji doktor, kterému se povedlo nakonec všechnu kůži sešít. Sdělil mi, že měla neskutečné štěstí, protože měla pochroumané obratle, ale měla neporušenou míchu a jeden sval na krku úplně napadrť, který odebrali. Kromě toho měla hodně pokousaný čumák, rozkousnutou tlamu, roztžené ucho a kus ucha pryč. Když jsme se vrátili domů, Baru se začala pomalu probouzet a psi ji oblizovali a vítali jak šílení. K večeru se probrala úplně a i přes to, že byla oblbnutá a musela mít bolesti, jak kráva, tak byla veselá a měla chuť k jídlu, což mě hodně uklidnilo. Musela jsem ji několikrát denně ošetřovat jizvy, což bylo pro mě první týden nepříjemný, ale bylo vidět, že se jí to hezky hojí. Chvíli vypadala jako zombie. Teď už to má krásný a začíná to zarůstat chlupama. Bylo to šílený šílenství. Fuj!! Naštěstí dopadlo vše dobře. No, potřebujeme nový plot, ale minimálně betonový a tak 2 metry vysoký!

Se sousedy jsme to zatím neřešili. Nějak se nám do toho nechce. Chyba je to naše, protože náš pes zdrhl a strčil jim čumák za plot. Musím si dodat odvahu a alespoň jim to napsat, ale tuším, že už to vědí, protože na vsi se nic neutají. Každopádně, teď žádnýho psa nepouším samotného na zahradu. Hezky si s nima chodím na procházky, ale s každým zvlášť, jelikož je to venčení trochu o život, ale klidná nejsem. Když slyším štěkat tu sousedovic fenu, tak je mi špatně. Když jdeme kolem jejich domu, tak z jedné části mají vrata, kam se nedá čumák strčit, naštěstí, ale ona zběsile štěká a doráží na vrata, což mě děsí a v hlavě se mi začne odehrávat psycho příběh, co kdyby neměli náhodou zamčeno a ona by utekla... Když slyším štěkat venku psy, hned běžím dolů a kontroluju ty naše, zda jsou doma. Hrozný!

No, tak to byl supercool příběh, který se odehrál hned z počátku roku. Bára už zase hezky zlobí a lítá jak šílenec, ale má smůlu. Bude doma!                                                            

                    

LUSH nákup

Během psí rekonvalescence jsem si zajela na pár dní do Prahy za sestřičkou, abych jí pomohla s dětma, aby si taky trochu dáchla. Mít tři děti totiž není jako hra z buzolou :D Tak jsme si ten čas udělaly  hezkej, žeo. Nejsme spolu často, tak se to musí využít.  Nakoupily jsme si pár dobrot v Candy Store, nějaký radosti v LUSH, dodatečný dárek mamince v Yves Rocher a tak. Proběhlo i nějaké to víno, dvě...tři s přáteli, no. Hele, víno prostě musí bejt. Ono totiž uklidňuje.

Krásně tam bylo, až na tu zimu. Jak já ji nesnáším. Brr.

Zmrzlý pole, vole.

Další týden měl můj milý Pavele dovolenou. Konečně!! Tak jsme se vydali na cesty. Měli jsme velkolepé plány, ale jak to tak bývá, vše nedopadá tak, jak si to člověk naplánuje.

Cestovali jsme vlakem, což by nebyl až takový problém, ale ta cesta od nás na nádraží je už horší.

Na nádraží to máme sice jen 2km, ale jdete mezi poli a když do toho fouká a mrzne, tak je to opravdu labůžo. Byli jsme zakuklení, jak nějací eskymáci, ale bylo nám to k ničemu, protože ten vítr je prostě svině. Fuj! Foukalo opravdu silně, takže i Pavele měl co dělat, aby ho to neodfouklo. O sobě ani mluvit nemusím. Šála, kterou jsme měla omotanou kolem hlavy se mi připlácla na obličej a téměř nic jsem neviděla. 

Když jsme dorazili na nádraží, spustila se pořádná vánice, doslova bílá tma, tak jsme byli rádi, že jsme vyrazili dříve a nestihlo nás to po cestě. Měli jsme namířeno do Slaného k doktorovi a na chvilku za přáteli a pak do Prahy za naším anglickým kamarádem, omrknout jeho dceru - miminko. Cestou vlakem jsme jeli přes místo, kde jsme bydleli. Víte, přes tu vesnici, kde se Bára a Kurt seznámili :) Ó jaká nostalgie. Ve Slaném jsme nevyřídili nic, jelikož si někdo nezjistil, do kdy ordinuje lékař, takže jsme se museli druhý den vracet. Haha. Je výborné mít plány, ale taky by je to chtělo krapet promyslet. :D Jenže tak je to s námi pořád. Když už jsme tedy byli v tom královském městě, zašli jsme si na jídlo do Továrny, kde mají boží pivo. Si tam zajeďte, fakt. Restaurace leží asi 200m od nádraží. Kamarádi byli pochopitelně s námi. Juháááá! No a nebyli bychom to my, kdybychom nepospíchali a jak jsme pospíchali, tak jsme omylem nastoupili do vlaku, který jel na jinou stranu. Do Prahy prostě nejel. Ne a ne!! Naštěstí jsou ty internety a zjistili jsme, že nám jede další vlak asi za hodinu. Kupodivu jsme oproti původnímu plánu měli spoždění jen asi 15 minut, což je pecka! Tím plánem myslím sraz s Anthonym, takže se nakonec nekonala ani žádná ostuda, což nám taky jde :D

Je docela legrace mít za přátele anglicky mluvící lidi, když o své angličtině dost pochybujete, ale co, vždycky se nějak domluvíme. Naštěstí je Anthonyho žena Jana, češka, takže něco pro nás přeložila. Taky je dost super, že se něco přiučíme, ale chtělo by to častější setkání. Sakrapráce! Návštěva u nich byla parádní, protože měli všude různé dětské bubínky, xylofon, chrastítka a tak, takže jsem byla ve svém živlu. hele, je mi jedno, že to ostatní třeba štve, ale já na ty věci prostě hrát musím. To jinak prostě nejde. Holčičce Aeris jsem se pochopitelně líbila, aby taky ne, když moje vlasy vypadají jak jednorožčí hovno, nebo hříva, třeba. :D 

Super hipster kavárna na Letný - Dos Mundos.

Po návštěvě hurá k ségře, dát si víno, spát a druhý den doprovodit děti do škololky(čti do školy a školky) a zpět do Slanýho. Tentokrát se zařídilo, co mělo, ale sakra, čekat v kavárně u doktora, kde hrajou jen písně od Kelly Family, bylo lehce zničující. No, musela jsem si dát decku vína, protože mě to drásalo. Kdyby tam měli Havanu, leju to do sebe. :D  Jak jsem tak poslouchala tu hudbu, snad poprvé, ale asi to je tím, že to neposlouchám, jsem si uvědomila, jak to je falešný. Né všichni, ale prostě mi to rvalo uši. Šmarjá, jak si jen kvůli nim mohly holky rvát vlasy a rodidla?

Po hodinové trýzni vlasatými hejkaly jsme se konečně přesunuli do kavárny Prostor, kterou mají naší milí kámové Kristýnka a Vojta. Tam je to teda úplně jiný kafe!! Jako mňam! A já blbka si to tam nevyfotila!! Sakravole! Dokonce o nich teď psali v příloze Hospodářských novin. Prostě jeďte do Sla a na kafe k nim:) Díky Bohu, tam žádný vlasáči nehráli. Hezky jsme si vykecali díry do hlav, potěšili se tím, jak nám to všem sluší a jeli jsme domů.

Jak jsem říkala, plány jsme měli velkolepé, ale dva dny ve vlaku nás tak vyřídily, že jsme se doma jen váleli, čuměli na filmy a jedli. Ale co, taky se tak dá trávit dovolená. :D Kdyby nebyla ta debilní zima, bylo by to určitě jiné, ale mě ty mrazy pitomý děsně fyzicky a psychicky trápí, tak je to se mnou a s výlety dost naprd. Chudák můj pan udatný.

No a jako wannabe blogerka se snažím zaujmout i debilníma stories na Instagramu, což mi moc nejde, ale pár fandů se najde. Kolikrát si říkám, kdo je z nás ten divnej. Jestli já, nebo oni. Těžko říci, ale každé přízně si vážím, protože se často cítím být dost nejistá i v tom, co napíšu, ale reakce jsou skvělé, ale stejně. I teď mám obavy zveřejnit tento článek, protože je to úplně debilní. No a ještě nemám svého hatera, takže to znamená, že nepobuřuji a nejsem slavná! WTF?! :D Nebo, co já vím, třeba mlčí, žeo :D

Trochu jsem odbočila. Chtěla jsem řešit, co mě šokovalo v tomto měsíci. Hele, politika to nebude. Na to nemám ani sílu a myslím si, že tomu prd rozumím.

Jedna Instagramová osobnost (nebudu jmenovat) mě šokovala výrokem, že se ji udivuje, jak se všude píše o HIV a rakovině a že bychom měli myslet na to, že to co nás zabíjí, je naše mysl. Dále pokračovala, že rakovina jsou pouze přetoxikované buňky a že věří tomu, že HIV je blbost atd... Tak já vám nevím. Vyjadřovat se k takové věci o které vím prd, se mi zdá dost opovážlivé a chtěla bych vidět, jak by toto řekla těm nemocným lidem, nebo dětem. Děti zabíjí jejich mysl? Mají plno toxinů v těle? Kurvavoledoprdele! Tyhle chytrý řeči mě rozčilujou. Dále to rozvádět nebudu, nebo bych s tímto článkem neskončila. Ale patří to sem.

No a jak jsem se už kdesi zmiňovala, dostala jsem od kamaráda tetovací strojky, abych se jako naučila. Hele, je to peklo, fakt že jo! Peru se s tím jak idiot. Nastavení jehel, napětí... pro mně je to věda, ale časem to nějak ovládnu. A Pavele pochopitelně chtěl potetovat. Obrázek vám neukážu, jelikož je to hell. No tragédie, se kterou se moc dělit nechcete. Ne! Bohužel tohle ještě neumím, ale umět budu, vám říkám.

A to je asi vše. Vlastně se stalo prd. Nic zajímavého se prostě neděje. Takovej nudnej život důchodce. 

Děkuji, že jste to dočetli až sem a krásně se unudili. Gratuluji! 

Jak vidíte, nebyla jsem schopna to ani postnout začátkem měsíce, jak bylo v plánu. Až takový jsem lempl. 

Únor bude ještě horší. :D

Tak díky za trpělivost a přízeň. LOVE VOLE <3

Tady jedna rekonvalescenční procházka :)