Život tlusté nohy v invalidním důchodu


Určitě již z nadpisu tušíte, že asi jsem takzvaný IND, neboli invalidní důchodce. Jojo, je to tak! Je mi lehce přes 30 a už je můj status ověnčen čímsi, co zavání stářím. CHA! Ale nebojte, není to taková tragedie, ale zároveň to není ani úplně ideální, prostě, taková normálka. Chápete, jak to myslím? No...

Jako asi každý jsem se snažila pracovat a být v tom dobrá. Našla jsem si práci, kterou jsem zbožňovala. Kolektiv byl úžasný a z mých bývalých kolegů se stali perfektní přátelé. Jenže, moje tělo bohužel nějak stagnovalo a nemohla jsem pracovat 8 hodin denně, prostě to nešlo, ikdyž jsem se přemáhala. Moje nohy to nedávaly a nějak jsem ležela v žaludku mé nadřízené, která byla mimochodem děsná tento...tamto!!! Kvůli ní jsem začala i špatně jíst a spát. Byla jsem extrémně vystresovaná.
Každopádně, rodina na mně tlačila, ať si zařídím invalidní důchod, že na něj mám nárok, jelikož jsem po těžké nemoci a moje nohy nevypadají, že by se chtěly zítra odbuřtit. Pochopitelně mě to frustrovalo a neustále jsem si opakovala, že přeci na tom nejsem tak špatně, abych byla v důchodu. Nepřišlo mi, že jsem na tom tak, aby mi důchod odklepli. Přece jsem velmi aktivní a pořád někde lítám a tak, jenže, to je přesně ono. Já prostě taková jsem!! Tedy, teď už jsem poměrně vyklidněná, ale víte, jak to myslím, ne?
Tak jsem se tedy rozhodla, že si tu pitomou žádost podám. S lékařem jsme vyplnili žádost, odeslali a čekali. Už si ani nevzpomínám, jak dlouho to trvalo, ale myslím, že to bylo přibližně 2 měsíce a přišel dopis s tím, že máme zaslat více dokumentace a že se mám tehdy a tehdy dostavit na komisi.
Na komisi jsem tenkrát nešla, ale vůbec to nevadilo. Rozhodli to beze mně. Já jsem musela tehdy být v práci. Byla jsem velmi překvapená, jak to dopadlo. Usnesli se na tom, že mé postižení spadá do invalidity II. stupně.
Sice to zní skvěle, ale až tak skvělé to vlastně není. V tu chvíli se vám, pochopitelně, pro zaměstnavatele, sníží vaše pracovní schopnost tzn. že můžete hodinově zastat méně práce a zaměstnavatel se vás začně zbavovat. Lze to pochopit, ALE! Ale jak s tím žít? Pracovat? Jak a kde? Ehm... Kdyby zaměstnavatel chtěl, tak si tam invalidu nechá, jenže v tu chvíli máte status nemohoucního a toho se oni nejspíše bojí, když v tu chvíli na plat bude hodně stát přispívat.  Osobně mi to bylo líto, ale na druhou stranu, nemládnu a moje tělo už bohužel lepší nebude. SAKRA!
A co jako dál? No, toť otázka. Odejte z práce a buď začnete podnikat, nebo hledáte práci pro osoby se sníženou pracovní schopností, což je problém. Navíc, důchod je hodně nízký. Je jako jasné, v nižších stupních invalidity, že nejde o to, aby z toho člověk žil, ale aby mu to vykompenzovalo "neschopnost". Pokud ale nemáte zázemí, kde vás nekdo v podstatě živí, tak jste v prdeli. Jojo, přesně TAM! Dejme tomu, že si práci najdete, což se podařilo i mě, ale zaměstnavatel vám za 4-6 hod práce denně toho moc nedá, ikdyž mu stát dost přispěje. Máte měsíčně cca 12tis. Kč i s důchodem, což je opravdu málo na to, aby si člověk zaplatil nájem, jídlo, dopravu a další nezbytné věci z žití. Já mám štěstí. Já mám to zázemí. Mám kde bydlet a můj parter vydělává a je zdravý. Jenže, já mám právě to štěstí, co jiní nemají. Také je problém v tom, že nabídky zaměstnání by byly, ale když máte invaliditu kvůli vaší hybnosti, tak přeci nemůžete dělat hlídače objektu. A takovými nabídkami se to jen hemží. Bohužel vás to nutí dělat to, co ani nechcete, mít štěstí, nebo podnikat. A to je další průšvih.
Podnikání je drahá věc. Hooodně drahá a zkušenosti mám, ale o tom jindy, to je na další obsáhlý článek.
A co teď jako dělám? Jak jsem psala v minulém článku, tak jsem doma, léčím si nožky a snažím se tvořit, šít, malovat, aby z toho třeba časem něco bylo. ;)
A jak to máte vy? Jaké jsou vaše zkušenosti? Vaše názory? Neodvažuji se podávat nějaké rady, protože tomu nerozumím a vydavám zde jen své svědectví a zkušenosti.
Pokud byste znali někoho, kdo tomu rozumí a pomohl by mi ostatním vysvětlit, jak to vše je, tak budu ráda a určitě mi dejte vědět.
Snad jsem nikoho moc neunudila a ve zkratce vás seznámila s tím, jak to bývá.
LOVE VOLE 💜
 
Lenivé nohy po noční bandáži.



Komentáře

  1. Hezky článek, u me usilují o plny stupeň ID usilují doktoři uz tři roky podle komise mam ale nárok prý jen na první stupeň. Moji doktoři říkají jestli si uz dělají prdel doslova takhle. Musím tedy pracovat i při nejhorších stavech, jak pises podnikam doma, ptz do prace nejsem schopna dojet uz tři roky. Momentálně denně Kapacky zánět na mozku atd. Drzim palce at je lip, stále doufám ze se úplně uzdravim jinak 1.stupeň mam 3900 cca což není ani léky které si musim hradit sama, ptz je nehradi pojišťovna

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj a moc děkuji. To co píšeš mně děsí. Zkoušela si se proti jejich rozhodnutí odvolat? Možná by bylo dobré, kdyby lékař zkusil popsat podrobněji tvůj stav? Pokud chodíš pravidelně k lékařům, kteří řeší tvůj stav, určitě si od nich schraňuj zprávy a dávej je obvoďákovi, tak budete mít alespoň hromadu argumentů, ale to asi děláte, což? Nechápu, pokud komise ví, jaké máš problémy třeba s mozkem, že tě nechají v I.stupni :/ Ohledně léků bych zkusila s lékařem napsat na pojišťovnu. Určitě budou chtít doložit příjem, ale pokud je nižší, dejme tomu, než výdaje za léčbu, tak by mohli pomoci s úhradou léků. Je třeba to zkusit. Nejsem odborník, ale za zkoušku nic nedáš.
    Přeji moc sil, zdraví a štěstí a budu ráda, když mne budeš informovat, jak to vše pokračuje ;)💕💪

    OdpovědětVymazat
  3. U mě trošku z jiného pohledu. Mám Samuelka že jo. Malý týpek "který určitě všechno dožene". Teda to jsem si strašně dlouho říkala a odmítala žadat o příspěvek na péči. Vždyť jsou tu lidé, co to potřebujou víc. Ale po nátlaku okolí jsem při životě z ruky do huby přece jen zažádala. A ejhle, čtvrtý stupeň v plný palbě. Teď už mi došlo, že Samík nic nedožene. Že i za dvacet let tu budu mít to třeba čtyřleté dítě s vlastním světem a hrnečkem s Mickeymousem. Teď přemýšlím, co já si najdu za práci. Ale je mi jasný že jinou možnost než jako asistent pedagoga asi mít nebudu. Musím být doma vždy když bude doma on a zárověň platit hypotéku. Ale jak říkáš. Mám zázemí, rodinu, skvělýho chlapa... však ono to nějak dopadne :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Míšo, ty seš naprosto božská žena a inspirace.
      Samuelek je hustej týpek a je škoda, že má do vínku naděleno něco jiného, než my, ale zase je super, že má nejlepší mámu a že je happy 💙💖
      No a vidíš, někdy je potřeba stáhnout půlky a zaškrabat na vrátka sociálky, aby pomohla. Jsem ráda, že to dopadlo a že si to udělala.
      A stou prací, to je prostě děsně těžký a pro tebe tuplem. Asi bys měla začít něco tvořit 😎😊
      Pusu 💖😍

      Vymazat
  4. Moc hezký článek. Jen trochu nesouhlasím s tím, že by bylo podnikání drahé. Baví tě tvoření, šití atd. to je skvělý způsob na podnikání z domova. Zařiď si na blogu malý obchůdek a prodávej své produkty přes internet. Získáš tak nejen penízky navíc, ale také práci svých snů a věřím, že tyhle počáteční investice moc velké nebudou, zvlášť v případě, kdy tě to skutečně baví :) Držím pěsti, ať se ti daří.
    S láskou
    Viktorie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Viki,
      hanbím se, že ti odepisuji, až teď.
      No, drahé je to hlavně v tom materiálu, co nakoupím a výrobcích, co se mi válí doma. Snažím se jak drak to propagovat, ale na reklamu, co by za to stála, nemám, ale určitě to tady budu více propagovat, v tom máš pravdu 😊
      Tak já na sobě ještě více zamakám a moc děkuji za poznatek.
      Hodně Lásky 💕❤🎈

      Vymazat
  5. Ahoj Klířo :) Také jsem v invalidním důchodu. Už osm let. Je mi 37 let a musím říct že už jsem si zvykla. Trpím schizofrenií a musím říct že je to záhul :D Pořád jsem se z toho ještě nevyhrabala. Také mě baví malovat a tak, ale talentu jsem nepobrala. Zato Ty jsi moc šikovná! Máš krásné výrobky (sleduji na IG) přeji ať boj vyhraješ a dočkáš se plného zdraví! Držím palce. Líbí se mi to Tvoje LOVE VOLE.

    Lucinka LSG

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Lucko.
      Taky tě sleduju na IG, hihi 😊
      No, těbůh, život se schizofrenií musí být mazec. To tě obdivuju, že to zvládáš, ikdyž to teda musí být mazec, kterej si nedovedu představit.
      Hele, je fuk, že nemáš talent. Podle mě je kreslení skvělej relax a terapie, takže to nevzdávej a čmárej ostošest!
      Já moc děkuji za pochvalu. Snažím se to i zpeněžit, ale je to mazec. Dělala jsem to i dříve, díky práci to zamrzlo a ted vlastně začínám znovu.
      Plné zdraví sice nikdy mít nebudu, aaaale můžu to dost ovlivnit, aby bylo lépe. Ty se pořádně drž, at ten boj vyhráváš ty.
      Love Vole 💕❤

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky